Konopný seznam

pondělí 4. dubna 2011

Moderní dějiny Bulharska

Po obnovení národní suverenity v roce 1878 se Bulharsko stává konstituční monarchií s demokratickou vládou a rychle se rozvíjející ekonomikou. Tentoúspěšný růst ale zastavila dobrodružnost krále Ferdinanda I., která způsobila katastrofy v roce 1913 (země musela najednou vést válku proti Srbsku, Černé Hoře, Řecku, Turecku a Rumunsku) a 1918 (války proti zemím Dohody).
1923 a 1924 - Demokraticky zvolené vlády svrhl státní převrat, který dostal k moci autoritářské režimy.
1941 - Bulharsko vstoupilo do 2. světové války na straně Osy Řím-Berlín-Tokio. Bylo jediným spojencem hitlerovského Německa, který nedovolil zabíjení svých židovských občanů. Na území státu nebyly díky králi Borisi III. a bulharským vládám páchané žádné krutosti.
1944 - Po 2. světové válce se Bulharsko na základě Jaltské dohody ocitlo pod vlivem Sovětského Svazu.
1953 - 1989 - Roky komunistické vlády Todora Živkova, který je na čele strany i státu.
10. listopad 1989 - Todor Živkov je pod tlakem domácích a mezinárodníchudálostí donucen rezignovat. Bulharsko se zase jednou stává demokratickou zemí.
7. prosinec 1989 - Spojením 13 opozičních organizaci vytváří SpolekDemokratických Sil (SDS).
10. - 17. červen 1990 - První svobodné parlamentní volby.
12. červenec 1991 - Přijata je nová demokratická ústava.
13. říjen 1991 - První svobodné volby do místních samospráv.
Leden 1992 - První svobodné prezidentské volby. Za hlavu státu je zvolenŽelju Želev.
3. listopad 1996 - Petar Stojanov, navržený SDS, je drtivou většinou zvolenPrezidenta Bulharské Republiky.
19. duben 1997 - Parlamentní volby vyhrávají Spojené Demokratické Síly.Vytváří se vláda v čele s předsedou Ivanem Kostova. V Bulharsku se začínajískutečné demokratické reformy.

Účast Bulharska v první světové válce na straně Centrálních Mocností skončilo národní katastrofou. V roce 1918 abdikoval kníže Ferdinand ve prospěch svého syna Borise III. Nevilská mírová smlouva z roku 1919 uložila Bulharsku kruté ustanovení: ztratilo přístup k Egejskému moři, Západní Thrákie se stala součástí Řecka, Jižní Dobroudja byla připojena k Rumunsku, a území kolem Strumica, Bosilegradu, Zaribrodu a Kuly dostalo Srbsko-Chorvatsko-Slovinské království. (Jižní Dobroudja byla Bulharsku vrácena na základě Bulharsko-Rumunské dohody z roku 1940.)

Na začátku čtyřicátých let 20. století vedlo Bulharsko politiku v zájmu Německa a mocností Osy. Později se přerušila účast bulharských jezdeckých jednotek na východní frontě. Car Boris III. pod tlakem veřejnosti nedovolil deportaci asi 50.000 bulharských Židů.
V srpnu 1943 car Boris III. zemřel a vládu nad krajinou převzali regenta mladého cara Simeona II. 5. září 1944 vtrhla do Bulharska sovětská armáda a 9. září se moci chopila Vláda Vlasteneckého Fronty na čele s Kimono Georgiev. V roce 1946 bylo Bulharsko prohlášeno za lidovou republiku. Královna matka, car Simeon a princezna Maria-Luisa odešli z Bulharska přes Turecko do Egypta. K moci se dostala Bulharská komunistická strana.Všechny strany kromě Vlasteneckého Fronty byly zakázány, ekonomika a banky znárodněny, orná půda se musela povinně zařadit do družstev. Řízení státu převzali postupně Georgi Dimitrov, Vassil Kolarov, Vulko Červenka, Anton Jugov a Todor Živkov.

Datum 10. listopad 1989 znamená začátek demokratických změn v Bulharsku. Přijata nová ústava (1991), obnovily se politické strany, zreštituovali se majetky vyvlastněny v roce 1947, začala privatizace a restituce pozemků. V roce 1990 se prezidentem Bulharska stal Želju Želev, který je prvním demokraticky zvoleným prezidentem.
Hlavními prioritami bulharské zahraniční politiky se staly členství v Evropské Unii a NATO. Díky tomu, že země dosáhla významného pokroku v plnění kritérií pro členství v EU, byla 10. prosince 1999 pozvána začít předvstupní jednání. Tyto začaly v Bruselu 15. února 2000. 1. prosince 2000 se Rada ministrů Spravedlnosti a Vnitra Evropské Unie rozhodla vyřadit Bulharsko ze seznamu pro země s vízovou povinností.

Žádné komentáře:

Okomentovat